Naši realitu tvoří to, co sami sobě vyprávíme ve své hlavě

Je pátek odpoledne, třpytící se bílá pokrývka střech za okny na mne působí uklidňujícím dojmem. Myšlenky mě na chvíli zavedou k dobře známému pocitu úlevy a natěšeného očekávání víkendové pohody. Pocit tak dobře známý z doby, kdy můj pracovní týden byl ještě jasně ohraničen víkendem.

Když jsem se v roce 2014 rozhodla opustit „jistoty“ zaměstnání a vrhnout se do nejistých vod práce na volné noze naplno, moje vnímání plynutí času se změnilo. Má rodina nechápala. Mé nadšení z otevřeného pole možností a svobody pro mou realizaci v tom, co mě naplňovalo radostí a pocitem smysluplnosti nesdílela. Dnes je to téměř přesně na den 7 let, během kterých jsem si ustála ukončení jedné své životní etapy a dovolila si plně se přerodit do nové.

Sedím v tichu a naslouchám hlasům, které se z něj vynořují. Je polovina února, čas kdy se prověřují naše záměry pro nový rok. Když si dovolíme naslouchat, vyjeví se nám, co z našeho nitra rezonuje s energií roku, která postupně nabírá na síle.

KONEC, STEJNĚ JAKO ZAČÁTEK, NEJSOU BODY NA ČASOVÉ OSE, JE TO PROCES, KTERÝ TRVÁ PO URČITOU DOBU.

Prostor ukončování jednoho se přelévá do prostoru začínání nového, s vlastním (na)časováním a ve vlastním tempu. Bilancování, které k času přechodu nerozlučně patří, může bolet. Pokud sebereme odvahu a vnitřní sílu se s opravdovostí podívat sami na sebe do zrcadla našeho světa, možná se nám podaří zahlédnout, co je skutečně zapotřebí pustit nebo transformovat, aby náš svět byl bližší představě toho, v jakém světě bychom si přáli žít.

Jsme to my, kdo určuje jaký život budeme žít, ne naši blízcí, zaměstnavatel či kolegové, klienti, státní systém nebo paní na úřadě, která se k nám zrovna nezachovala s ochotou podle našich představ. 

MY URČUJEME, KOLIK MOCI NAD SVÝM ŽIVOTEM BUDEME DRŽET V RUKOU A CO VŠECHNO Z TOHO, CO NÁM UŽ NESLOUŽÍ, ZE SVÝCH RUKOU NAOPAK PUSTÍME.

Komu nebo čemu dovolíme, aby o nás a našem životě rozhodoval nebo do našich rozhodnutí zasahoval? Celé kouzlo spočívá v tom, že ono svolení k převzetí moci nad naším životem dáváme v první řadě uvnitř sebe sama. Pokud dovolíte sami sobě, aby druzí určovali jak se cítíte, co si myslíte nebo myslet smíte, jak se projevujete, jakým způsobem života žijete, s kým se potkáváte a jaké prožíváte vztahy, vzdáváte se své moci tvořit vlastní život.

ZODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT NESEME VE SKUTEČNOSTI STÁLE A POUZE MY, AŤ UŽ JSOU VNĚJŠÍ PODMÍNKY JAKÉKOLIV.

Protože jsme to jen my sami, kdo náš vlastní život žije a jen my cítíme dopady rozhodnutí, jenž o našem životě padla v minulosti, ať už jsme je učinili my, nebo někdo druhý. Momenty, kdy činíme volby, jsou protkané do každodennosti. Jaký život žijeme, jak se cítíme, co zažíváme a jaké příběhy si o tom, co se děje, vyprávíme, si volíme my. Znovu a znovu. Naši realitu tvoří to, co si vyprávíme ve své vlastní hlavě o tom, co je či není v naší moci nebo na naší zodpovědnosti řešit. Jak pravdivě dokážeme vidět sami sebe v situacích, které zažíváme? 

Je-li to, co se zrovna děje, skutečně velkou výzvou, můžeme sami sebe přistihnout (nebo nás tam “načapá” někdo jiný), jak  bloudíme pozorností mimo sebe sama. Potácíme se mezi ostatními účastníky dění a naší minulostí, ve snaze najít nějakou kotvu, jež by nám mohla posloužit jako alespoň trochu pevný bod pro rozhodnutí v oceánu našich rozbouřených emocí.

DOKUD V TOM, CO SE DĚJE, NEDOKÁŽEME UVIDĚT SEBE A ODRAZIT SE OD PEVNÉHO BODU UVNITŘ NÁS SAMOTNÝCH, KOTVA, KTERÁ JE SVOU POVAHOU VNĚJŠÍ, NÁS BUDE DRŽET ZPÁTKY A PŘITAHOVAT NÁS DO STEJNÉ ČI PODOBNÉ SITUACE ZNOVU A ZNOVU.

Strach, že učiníme špatná rozhodnutí, je jen další takovou kotvou. Tyhle okamžiky jsou nejcennějším učením, ukazují nám totiž, kde je ještě třeba abychom na sobě zapracovali. Osvětlují  se nám tím vzorce minulosti, které jsme ještě neopustili a emoce, které ještě nemáme plně zpracované. 

Naše tělo je dokonalý navigační systém, skutečný zázrak, který nám bez ptaní spolehlivě slouží pro orientaci na naší cestě. Nasloucháním tělu můžeme usnadnit sami sobě mnohé. V první řadě si díky němu můžeme uvědomit, které situace vyžadují naši bdělejší pozornost, protože v nás vzbuzují nepříjemné tělesné reakce a emoce. Automatický pilot nás v takovou chvíli často směřuje do některého z našich obranných mechanismů. 

V takovém stavu míváme tendenci „vystřelit se“ směrem od sebe, do bludiště očekávání, otisků minulosti, zaběhlých vzorců chování, emocí druhých a naší (ne)schopnosti něčemu se otevřít či něco přijmout. Když jsme schopni se otevřít, získáme příležitost v tom spatřit, které části sebe sama a svého příběhu potřebujeme ještě opečovat nebo transformovat. Avšak pouze když se z tohoto bludiště dokážeme vrátit sami k sobě, můžeme to, co jsme tam uviděli, k něčemu využít.

VNÍMÁNÍM NAŠEHO TĚLA A TOHO, CO SE V NĚM DĚJE, SE VRACÍME K SOBĚ. DO TOHO, V ČEM, JAK A KÝM ZROVNA V DANÉ CHVÍLI JSME MY SAMI.

Jedině od toho se dá odrazit dlouhodobě funkčním způsobem.